Při troše nadsázky můžeme říci, že zvířata dělíme na ta, která jíme, a na ta, která nikoliv. V naší zemi bychom si například nedali psa či dokonce kočku nebo lišku, avšak prase, krávu či kuře sníme bez problémů. V jiných zemích je to samozřejmě jinak. Například v Peru se běžně jí morčata, v Africe pak hmyz. Je tedy dobré se podívat, co je příčinou tohoto rozdělení.

V první řadě je to samozřejmě chuť masa. Obecně platí, že maso masožravců je mnohem tužší a šlachovitější než to býložravců, o typickém pachu ani nemluvě. Proč bychom tedy měli jíst něco, když máme k dispozici mnohem chutnější variantu. To ostatně není jen případ člověka, nýbrž v podstatě celé živočišné říše. Například takový velký dravý pták by velmi snadno dokázal ulovit například lišku či kočku, avšak pokud má možnost, dá přednost zajíci či králíkovi, byť jsou ve stejné váhové kategorii.

U lidí se k tomu však přidává další faktor, a to zda je ono zvíře užitečnější živé či mrtvé. Stačí vzít psa. Toho jistě můžeme použít jako potravu. Není však výhodnější, když jej využijeme při lovu, kdy díky němu získáme jídla mnohem více? Nebo při hlídání majetku i nás samotných před případnými lupiči? U koček pak když nám chrání naše zásoby před hlodavci, kteří by je mohli velmi snadno zničit? I to je něco, co hraje skutečně velkou roli.

Dále je to dostupnost jídla. Pokud je nějaký živočich dostatečně chutný a dostupný, je pravděpodobné, že je budeme jíst, byť se v jiné zemi nevyskytuje. Typickým příkladem mohou být brouci. Proč je v Africe jedí tak často? Protože to kdysi byla v podstatě jediná potrava, kterou měli v některých obdobích k dispozici. Proč muslimové nejedí vepřové? Protože toto náboženství vzniklo v pouštních podmínkách, kde se právě tento druh masa velmi rychle kazil.

Ukazuje se tedy, že i zde existují naprosto pragmatické důvody, proč některé druhy jíme a jiné nikoliv, bez ohledu na to, jak roztomile vypadají.