Dnes jsme si zvykli na to, že každý člověk umí číst a psát. Je to koneckonců i dáno zákonem, který přikazuje vyjít minimálně základní školu – a tato dovednost se učí už v první třídě. Ani nás pak nenapadne, že by to mohlo být jinak. Je však nutné si uvědomit, že celospolečenská gramotnost je, historicky vzato, něčím úplně novým. V podstatě je zde teprve od dob Marie Terezie, tedy necelých 200 let. Jak tomu ale bylo dříve?

V té době umělo číst a psát pouze minimum lidí. Vzdělání totiž nebylo zadarmo, a jen málokdo si mohl dovolit poslat děti do školy. Proto byla tato dovednost vyhrazena v podstatě pouze některým aristokratům (a ani zde ne všem, neboť mnozí to nepovažovali za důležité) a klerikům. Co ale dělali ostatní lidé, když neuměli číst?

Dnes si to nejspíš nedovedeme představit, avšak tehdy nebylo ani zdaleka tolik psaného slova jako dnes. Knihy se až do vynálezu knihtisku psaly všechny ručně, takže jich bylo jen velmi málo. A ani po jeho vynálezu nenastala okamžitě knižní exploze, neboť to nebylo zrovna levné zařízení. Nejrůznější zprávy se lidé dozvídali ústně, když například jednou denně přišel na náměstí bubeník, který oznamoval nejdůležitější události.

Pokud šlo o nakupování, tak to se provádělo na trzích. Pevná cena, jak to známe dnes, v podstatě neexistovala. Namísto toho se vždy prodejce se zákazníkem dohadoval, kolik nakonec zaplatí. Tento zvyk ostatně stále existuje například v Egyptě. Jiná možnost tehdy zkrátka nebyla, když prakticky žádný ze zákazníků neuměl číst, a něco jako samoobsluha také neexistovalo.

Dnes je však jiná doba, dalo by se říci, že doba informační. A jelikož právě zrak je smyslem, kterým informace vstřebáváme nejvíce, je jasné, že je nutné využít právě ten. Z tohoto důvodu se dnes bez schopnosti číst a psát zkrátka neobejdeme, a ani naše děti. Navíc bylo dokázáno, že gramotnost populace má i vliv na ekonomiku, a to v pozitivním slova smyslu. Není tedy divu, že se rozšířila po celém civilizovaném světě.